Sotva nějaký jiný čistokrevný pes má tak univerzální využití jako německý ovčák. Německý ovčák byl původně chovaný jako ovčácký pes na hlídání ovcí. Nyní je využíván ve službách policie, armády a celní správy. Nachází také využití jako záchranný a terapeutický pes, jako lavinový vyhledávací pes a jako vodící pes. Nejen ve své domovině, ale i na celém světě, je německý ovčák nejoblíbenější služební plemeno.
Žádný člověk ani stroj nemůže nahradit odvážného, vytrvalého a spolehlivého psa při práci. Jeho chování, odolnost a sebevědomí jsou legendární. Díky vysoké inteligenci, schopnosti učit se a obrovské ochotě pracovat, přijímá nové výzvy rychlostí blesku. Je tak vhodný pro téměř všechny úkoly, které jsou mu určeny. Kromě toho má německý ovčák velmi úzký vztah ke člověku. Ke svému majiteli je vždy loajální, věrný a spolehlivý. Proč je německý ovčák tak populární a předurčený pro nejrůznější nasazení? Vděčí za to především kombinaci robustnosti, chuti pracovat, spolehlivosti a snadné ovladatelnosti.
Díky věrnosti a spolehlivosti je německý ovčák oblíbeným rodinným psem. Ve skutečnosti je tento čtyřnožec skvělým partnerem a společníkem. Je vhodný i pro život v rodině. Dobře socializovaný ovčák má rád děti a dobře se snáší s ostatními zvířaty.
Předpokladem života jako rodinného psa je však to, že bude mít dobrý výcvik a dostatek fyzických i duševních aktivit. Přirozená potřeba pohybu a ochota k práci by se neměla potlačovat. Nedostatečně zaměstnaní psi si osvojují špatné návyky. Ty jsou vyrovnanému čistokrevnému plemeni cizí. Takoví psi jsou nervózní a ostražití a v každodenním životě těžce ovladatelní. Fyzicky a psychicky zaměstnaní ovčáci jsou přínosem pro každou rodinu. Umí být kamarádi na hraní a na sportovní aktivity a neuvěřitelně věrnými ochránci.
S výškou ramen mezi 60 a 65 cm u psů a 55 až 60 cm u fen patří německý ovčák mezi střední až velká plemena. Jeho dobře vyvážené tělesné proporce jej předurčují jako pracovního a služebního psa. Je silný a dobře osvalený, ale působí atleticky a agilně. Má širokou a ráznou chůzi, která svědčí o obrovské vytrvalosti.
Klínovitá hlava, která je v harmonickém souladu s tělem, je zakončena rovným nosním můstkem a vždy černým nosem. V neposlední řadě zapůsobí na svůj protějšek úplným nůžkovým skusem ze 42 zubů. Jeho vzpřímené a vpřed směrující uši, stejně jako tmavé a mírně šikmé oči propůjčují německému ovčákovi pozorný a bystrý výraz.
Německý ovčák je FCI zařazen pod číslem 166 ve skupině psů a honičů. Standard plemene dlouhodobě povoloval pouze krátkou srst. Chlupy by měly být rovné a pevné. Měly by být zpevněny hustou podsadou. Ta psa spolehlivě chrání před deštěm a chladem.
Do standardu FCI byl až v roce 2008 zařazen typ s dlouhou srstí. Dlouhá, měkká svrchní srst, která těsně nepřiléhá, tvoří huňaté praporce na uších a ocase a kalhoty na nohách. Chlupatý krk má charakteristickou hřívu. Barvy krátké nebo dlouhé srsti jsou černá s hnědými, žlutými nebo světle šedými znaky. Uznává se také jednobarevná černá nebo vlčí šedá nebo šedá s hnědými znaky.
I když se ve vrhu občas objeví také bílá štěňata, standard FCI považuje od roku 1933 bílou barvu za chybnou. V roce 1968 následoval toto pravidlo i Shepherd Dog Club of America, který je zodpovědný za standard American Kennel Club.
Výjimkou je dnes pouze Canadian Kennel Club, který stále bílé ovčáky akceptuje. Od roku 2011 vede FCI „bílého ovčáka“ jako samostatné plemeno pod názvem Berger Blanc Suisse (bílý švýcarský ovčák). Bílá štěňata německého ovčáka však nesmějí být pářena se švýcarskými psy a nemohou být takto registrována.
Roztomilost sama
V podstatě se německý ovčák v průběhu svého chovu zvětšoval a zvětšoval. Kritici si stěžují, že tento tvar nemá mnoho společného s původním typem. Ten byl mnohem lehčí, méně svalnatý, ale více agilní a obratný. Spor mezi chovateli vedl k tomu, že se v dnešní době rozlišují dvě různé linie.
Na jedné straně exteriérová s důrazem na vzhled, s poněkud masivnější postavou a šikmým hřbetem („hatchback“).
Na straně druhé je lehčí pracovní typ, u kterého je kladen důraz na dobré služební vlastnosti psa.
Předci německého ovčáka pravděpodobně žili v Německu již v 7. století. Už tenkrát plnili krátkosrstí psi široké spektrum úkolů. Jejich hlavním úkolem bylo hlídat stáda ovcí. Chránili a hlídali také majetek pastýřů.
Historie německého ovčáka, jak ho známe dnes, však oficiálně začíná až na konci 19. století. V roce 1871 začal pruský dvorní jezdec Max von Stephanitz. Dnes je považován za zakladatele tohoto plemene, cílený chov všestranných psů.
Stephanitz zaznamenal ohromný úspěch se psem „Hektor von Linksrhein“. Stephanitz psa přejmenoval na „Horand von Grafrath“ poté, co ho v roce 1898 zakoupil. Horand byl prvním psem, který byl zaregistrován v chovné knize nově založeného „Sdružení německých ovčáků“. Stephanitz na něj a na jeho bratra „Luchs von Sparwasser“ zaměřil veškeré úsilí. Horand von Grafrath a Luchs von Sparwasser stejně jako fena „Mari von Grafrath“ jsou dnes považovány za kmenové rodiče německého ovčáka. Většina německých ovčáků pochází z této linie.
Chovatel Stephanitz měl jasně definovaný cíl. Šlo mu o všestranného pracovního psa. Představy o povaze a pracovních vlastnostech měl Stephanitz jasné. Ctnost, odvaha, věrnost, poslušnost, vytrvalost a robustnost učinily z německého ovčáka světově proslulým. V mnoha zemích tyto vlastnosti psa učinili jedním z nejoblíbenějších služebních plemen v úřadech jako je policie a armáda.
V době první a druhé světové války byly tyto kvality stylizovány do „německých ctností“. Německý ovčák se stal symbolem národně socialistického cítění. V návaznosti na anti-německé nálady v zahraničí změnil British Kennel Club název plemene na „alsaského vlčáka“ nebo později na „alsaského psa“. Cílem byl v názvu vynechal atribut „německý“. Až v roce 1977 se začal používat původní název.
Německý ovčák však byl populárním válečným psem nejen na německé straně, ale také na straně spojenců. Nechvalnou proslulost však získal především nasazením v koncentračních táborech a jako věrný společník Adolfa Hitlera. Četné fotografie nacistické propagandy ukazují Hitlera s jeho fenkou německého ovčáka „Blondi“.
I přes tuto instrumentalizaci a silnou decimaci druhou světovou válkou bylo toto plemeno po válce schopné zvítězit. Brzy se stalo opět jedním z nejvyhledávanějších plemen psů na světě.
V souvislosti s „funkční přeměnou“ mnoha plemen psů na psy rodinné se také německý ovčák stával stále populárnějším.
S rozšířením plemene bohužel došlo i k nárůstu onemocnění typických pro toto plemeno. Jedním z nich je například „dysplazie kyčelního kloubu“ (HD). Toto onemocnění je dnes běžné u mnoha zejména větších plemen psů. Dalším typem onemocnění kloubů, s nimiž musí plemeno opakovaně bojovat, je „dysplazie loktů“ (ED). Částé je také degenerativní „lumbosakrální stenóza“ (DLSS) nebo „syndrom cauda equina“, který vede k ochrnutí. Kromě toho se u německých ovčáků vyskytuje více očních onemocnění a alergií
A velmi mně to baví.
Vítám Vás na stránkách určených pro milovníky králíčků - domácích mazlíčků. Kromě užitečných rad o péči, bydlení, nemocích a výchově zde najdete taky pobavení, spousty králičích příběhů, zkušeností ostatních uživatelů, fotky králíčků atd.